Recenze

Zombie. Je na nich něco sexy. Příšerného a sexy. Vrací se do populární kultury jako bumerang, přestože by měly ležet dávno pod drnem přechodné módy. Jak dlouho to je od doby, kdy George Romero natočil Úsvit mrtvých? Třicet čtyři let. Od té doby se zombie objevují jako na běžícím páse. Ne snad, že by před Romerem nebyly – v historii se v té nebo oné podobě vyskytují stovky let. Možná je to proto, že nám v rozporu se všemi náboženstvími ukazují, jak otrhaně, primitivně a zoufale letargicky může vypadat život po životě. Intelektuálnější z nás v nich vidí kritiku konzumerismu, filozofické konstrukty a zhmotnění politických strachů. Skutečný důvod jejich neustálého výskytu ve filmech a hrách bude ale prozaičtější: prostě se do nich dobře střílí. S vážnou tváří.

Komedianti dělají thriller

Vážnost je tím, co dýchá jak z komiksu Walking Dead od Roberta Kirkmana tak z televizní adaptace. Svět se v nich sice dostane do učebnicového stavu po vypuknutí (ne)smrtící infekce, ale namísto akčních konfrontací se zombáky se tu hlavně řeší napětí v rámci skupiny přežívajících. V ideálním světě by všichni táhli za jedno lano, jenže ve Walking Dead jsou lidé prostě jen lidé. Dělají si naschvály, sledují svoje vlastní cíle a jsou ochotní obětovat kvůli vlastnímu přežití jiné. Je potom lepší žít ve skupině potenciálních zrádců nebo bojovat sám za sebe s menší šancí na přežití?

Přesně tímhle motivem Kirkmanova vesmíru se nechal inspirovat scénárista Sean Vanaman, k jehož úspěchům na poli popkultury se počítá třeba spolupráce na filmu Lví král anebo koncept Spectorovy hry Epic Mickey a později několik her od fabriky na interaktivní komedie Telltale. S takovým životopisem je na místě otázka, zda je Vanaman tím pravým pro thrillerovou hru. Kupodivu ano. Společně s kolegy dokázal nemožné: postavil napínavou zombie hru na dialozích, adventurních prvcích a hlavně na vybroušených emocích, které budete během přibližně dvouhodinové první epizody prožívat. Dojde dokonce i na střílení.