Recenze

http://www.youtube.com/watch?v=1wI9adh0-1U

Ve svých nejhorších chvílích Skyrim klopýtá o popletenou umělou inteligenci, pády na desktop a nedomyšlený inventář. V těch nejlepších je novodobým králem žánru.“Prý je tu drak?” podivila se starší elfka, ale kovář ji okřiknul, že jsou to povídačky a ponořil rozžhavenou čepel do vědra s vodou. Jak to zasyčelo, vzpomněl jsem časy, kdy tyhle povídačky žily i ve světě před monitorem. “Prý je tam drak!” šířila se mezi hráči Daggerfallu zvěst, která ty zvědavé nutila znovu prolézat všechny zapomenuté kouty, ty zvědavější číst všechny knihy a ty nejzvědavější lézt do souborů hry ve snaze najít důkaz. Marně – draka sice v Daggerfallu potkáte, ale je to jen manifestace daedrického knížete Peyrita. Vypadá působivě, ale není to opravdový drak. Takový, jakého jsem viděl na vlastní kočičí oči.

Přistál na střeše helgenské hlásky v nejlepší možné chvíli: hlava mi ležela na popravčím špalku a kat už zvedal svoji sekeru. Nejdřív zařvali přítomní vojáci, potom drak. Domy vzplály a jejich zdi se bortily. S okovy na rukou jsem pospíchal koridorem, který hra zatvrzele odmítala otevřít, a dumal nad tím, jestli jsem ve správné sérii. Koridor sklesal do jeskyně, utíkající bez jediné odbočky rovnou za nosem, a když už se jedna našla, hra v ní pro jistotu opakovaně padala.

Pokud jsem narazil na nepřítele, šel k zemi snad ještě dřív, než jsem trefil klávesu pro tasení meče. Jak tohle obhájit? Vcelku snadno. Jde o první minuty titulu, jehož obsah se počítá na desítky, možná i stovky hodin. Po zhruba padesáti mám skriptovaný úvod za nicotnou vzpomínku, blednoucí před virtuálními zážitky, jaké se nezapomínají.

Je naivní čekat od Skyrimu, že svoje karty vyloží hned zkraje. Možná k tomu svádí jeho strohost na místech, kde jsme – nejenom v Elder Scrolls – uvykli košatějším systémům. Ještě volba rasy a formování tváře je záležitost klidně na kus odpoledne, ale hned vzápětí už hráč postrádá například výběr povolání. Tentokrát začínají hrdinové na totožné startovní čáře a teprve samotným hraním je budete konkrétně profilovat, nezávisle na jakýchkoli škatulkách.

Kdo chce ovládnout lukostřelbu, musí vzít luk a střílet z něj, kdo míchat lektvary, musí se postavit k alchymickému stolu. Čísla lze také za úplatu nahánět u mistrů v oboru, ale jen v omezeném počtu. Pokud si po týdnu hraní usmyslíte, že vás nebaví chladné zbraně a rádi byste vyzkoušeli magii, stačí zahodit meč a nasoukat se do kouzelnické róby.

Takový přístup rozvíjí dlouholetou filozofii celé série, která neváže vývoj postavy na rozdávání bodů, ale praktikování kýžených (a pro Elder Scrolls tradičních) schopností. Klíčový je balanc počtů “pod kapotou” a Skyrim má tenhle motor hráčovy motivace vyladěný na výbornou. Postup na novou úroveň vyžaduje, aby hráč rozvinul úrovní daný počet schopností, a tahle dynamika funguje i na úrovních nejvyšších. S každou další pak obdržíte možnost rozsvítit jednu z hvězd ve znameních, kde každá přísluší nějakému perku – tiššímu plížení ve zbroji, levnějšímu nakupování u osob opačného pohlaví nebo třeba možnosti kovat předměty ze vzácných materiálů.

Jinak elegantní systém naráží na jedinou vadu: navigace souhvězdími je i přes vcelku logické roztřídění schopností pomalá a neobratná, a pokud si chcete nastudovat pokročilejší perky (abyste jejich směrem mohli cílit), stojí to zbytečné minuty navíc.

Bezpochyby nejlepší hra, kterou jsem kdy hrál.