Recenze

Tak jako lidé v jejím světě touží být lepšími lidmi, Human Revolution touží čnít nad zbytkem herní produkce a skutečně se jí to na mnoha místech suverénně daří. Snad jen kdyby tolik nelpěla na příběhových šablonách původního Deus Ex – ale tahle výtka padá ve chvíli, kdy je třetí díl vaším prvním.

Moment, kdy jsem propadl Deus Ex? Dole v centrále UNATCO po dokončení prvního úkolu. Hlava plná dojmů z nitra Sochy Svobody, sžívání se s agentem, vlastní kancelář. Autonomní cvrkot kolem mne, ať už ho mají na svědomí pendlující vojáci nebo robotický vysavač. A do toho, jakoby mimoděk, zazní hudbou v podkresu pět basových tónů. Nějakým obtížně sdělitelným způsobem (psát o hudbě rovná se tancovat o architektuře, tvrdí klasik) se právě téhle pětce podařilo do sebe zkomprimovat herní zážitek, který následoval.

Malichernost, jistě. Ale lhal bych, kdybych zapíral mráz v zádech, který mnou projel, když zcela totožný basový motiv zazní i v Human Revolution. Tohle (a spousta dalších) mrknutí vstříc pamětníkům tu znamená víc, než jen nostalgické gesto: funguje jako tajný stisk ruky mezi spiklenci, jako potvrzení, že tady je člověk mezi svými. A jako se protagonisté konspiračních thrillerů často ptají, kdo jsou ti tajemní oni, tak v tomhle případě je odpověď zřejmá: hráči, kteří se nespokojí s koridorem, kam je vhání diktát tuctové produkce. Hráči, kteří dávno vědí, že se hry můžou dotýkat současnosti a zároveň vyprávět vlastní, dospělé příběhy.

Obava, že právě tohle nezvládne třetí díl série naplnit (a připojí se tak k zatracovanému pokračování Invisible War), byla nejspíš na místě. Na herní scéně převažuje pocit, že doba podobným titulům nepřeje, ale ona jim nepřála nikdy. Po Deus Ex přišla jen Vampire: Bloodlines a tím pramen žánru, kde se pohled z vlastních očí potkává s hlubší náplní, než jen ustavičným tisknutím spouště, definitivně vyschl.

Snad proto se debut montrealské pobočky Eidosu od prvních minut horlivě snaží, aby na svou stranu získal nové hráče i vyprahlé veterány. Ty první především uživatelskou vstřícností a luxusním systémem nápovědy, ty druhé pak náladou, která překlenula desetiletí a vytváří mezi první hrou a světem Human Revolution pevné pouto. Kromě formálních paralel se totiž překvapivě dobře osvědčilo autorské rozhodnutí umístit děj před události Deus Ex.

V Eidosu přetočili hodinky na rok 2027, aniž by to zároveň mělo znamenat, že předchozí (tedy vlastně nadcházející) události hází přes palubu. Budoucí prezident Mead je teprve floridským guvernérem a povědomá jména jako Manderley nebo Tong vstupují do děje jakoby mimochodem. Místo nanotechnologií zmítají společností mechanické augmentace, tedy náhrady a vylepšení různých končetin a orgánů lidského těla.